Fenomén dobrovolnictví

S tímto pojmem se setkáte často nejen na těchto stránkách, ale také v běžném životě. Víte ale, co znamená a co všechno pod něj spadá? Možná byste se divili, jaké maličkosti mohou z člověka udělat dobrovolníka.

Dobrovolnictví je nedílnou součástí občanské společnosti. Má mnoho podob - může jít o pomoc obětem přírodních katastrof, péči o seniory, ochranu přírody, práci s dětmi a mládeží ve volném čase nebo třeba obnovu historických památek. Pojítkem je fakt, že danou činnost někdo vykonává proto, že ji vnímá jako potřebnou a smysluplnou, aniž si nárokuje jakoukoli odměnu (snad vyjma společenského uznání).

Připomeňme ještě, že dobrovolnictví je též hodně „evropské“ téma – nejde pouze o nějakou snobskou libůstku. Formálním východiskem je Bílá kniha o mládeži.

Dobrovolnictví a přístup k němu byly (a někde možná ještě jsou) u nás přijímány poněkud s rozpaky. Donedávna v našem právu chybělo jasné vymezení pojmů „dobrovolník“ a „dobrovolnická služba“. Změnil to zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě. Definuje základní pojmy a podmínky pro dobrovolnou službu i právní postavení a případné výhody dobrovolníka. Odezvy na schválenou podobu zákona byly různé. Vysílající organizace jistě ocenily právní zakotvení vlastní činnosti. Řada jiných neziskových organizací projevila znepokojení nad vyloučením osob v členském poměru k organizaci, v níž pracují, z definice dobrovolnictví. Mezi nimi i mnohá sdružení dětí a mládeže včetně Pionýra.

Dobrovolnictví má řadu forem a vyskytuje se na mnoha místech, kde si jich často ani nevšimneme. Pomůžeme-li sousedovi s nákupem do schodů nebo neznámému člověku přejít silnici, uklidíme-li před domem a prospějeme tak širšímu okolí. Každý člověk má vrozenou schopnost darovat dobrovolně a nezištně svůj čas a práci, lišíme se pouze v tom, do jaké míry a v jaké formě jsme ochotni tak činit.

Jednou z forem je například dobrovolná občanská výpomoc. Je tradiční součástí jakékoli společnosti již od prvopočátku její existence. Je běžná v rámci rodiny, širšího příbuzenstva a sousedských vztahů (na venkově si lidé ještě dnes navzájem pomáhají při sklizni či stěhování). K dobrovolné občanské výpomoci neodmyslitelně patří pomoc při likvidaci následků přírodních katastrof, např. v oblastech postižených povodněmi.

Další formou, s kterou se můžeme setkat, je dobrovolnictví vzájemně prospěšné. Jedná se o činnost, kterou vykonávají členové určitého sdružení či klubu v zájmu realizace svých cílů a poslání (např. dobrovolní hasiči).

Dobrovolnictví veřejně prospěšné vychází z ochoty občanů svobodně se angažovat a podle svého přesvědčení, ať již pro druhé nebo pro určité změny ve společnosti. Oproti vzájemně prospěšnému dobrovolnictví je u tohoto typu dobrovolnictví na prvním místě potřeba být užitečný svému okolí. Klasickým příkladem jsou dobrovolní dárci krve.

Pojmy vzájemně a veřejně prospěšné dobrovolnictví jsou ovšem např. ve vztahu k Pionýru a podobným organizacím špetku zavádějící. Prakticky vzato jsme dobrovolníky jak prospěšnými vzájemně, mezi sebou, tak veřejně, protože pomáháme ostatním – tedy veřejnosti. V souvislosti s námi a naší prací si tedy dovolujeme obě tyto formy spojovat.

V našem výčtu poslední, avšak zajímavou formou, je dobrovolná služba. Tento typ dobrovolnictví se v ČR objevuje až po roce 1989, kdy k nám přijela řada dobrovolníků především z USA a západoevropských zemí, jejichž činnost byla zaměřena převážně na výuku jazyků. Postupem času vznikají i české organizace, které se věnují vysílání dobrovolníků do zahraničí, ať již na skupinové workcampy či na samostatné studijní a vzdělávací pobyty v humanitárních či ekologických organizacích.